THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsou období, kdy se v programu kin hledá velmi obtížně a tehdy je pomalu lepší strávit večery jiným způsobem. Zrovna letošní zima je na nabídku filmů značně chabá a nechce-li člověk cestovat až na daleký Žižkov za nějakou klasikou a raději se z pohodlnosti vypraví do nedalekého multikina, musí ze svých nároků trochu slevit (čestná výjimka nechť náleží Timu Burtonovi). Pak už nezbývá než v nabídce přeskákat všechny King Kongy a Harry Pottery (ódy na tato díla zprostředkovává kolega Marigold), čím dál horší české komedie (chodí na ně vůbec ještě někdo?) a nakonec se pár zajímavějších titulů přeci jenom najde (alespoň dle reklamních anotací). Vedle psychologicky laděného snímku „Tajemný let“ s Jodie Foster, který svým pochybným vyvrcholením zkazil veškerou snahu výtečné herečky ve svém skoro „one-person“ dramatu, tu figuruje i film s nenápadným názvem „Elizabethtown“.
Hlavním (a možná i jediným) reklamním lákadlem tohoto filmu je herecké obsazení. V hlavních rolích zde spolu vystupuje Orlando Bloom a Kirsten Dunst a tím by už bylo definována i cílová skupina diváků (ano, skutečně počet lidí v sále nešel nad tucet). Ale mám-li se vyjádřit bez sarkasmů, tak i proti své vůli se musím na adresu Orlada Blooma vyjádřit velmi kladně. Jako elf mi byl dost proti mysli a ani jako Paris si reputaci nevylepšil. Změna přišla až v „Království nebeském“. Po shlédnutí „Elizabethtown“ si myslím, že jej i nadále budeme v kinech často vídat. A Kirsten Dunst, milenka pavoučího muže, je prostě kouzelná… vlastně jsem chtěl říci, že i ona svou roli hraje přesvědčivě. Mezi dalšími herci se ze známých tváří mihne ještě Alec Baldwin (pravda, bez titulků si nikdy nejsem jist, který s těch tří (nebo kolika) to vlastně je).
Příběh je víceméně celý dílem režiséra Camerona Crowa (Singles, Jerry Maguire, Vanilla Sky; Tom Cruise je již pro podobnou romanci poněkud starý, tak to Croweovi alespoň pomáhá financovat). Jistý Drew Baylor i přes nejlepší úmysly a velkou snahu způsobí velkou ztrátu pro megaobuvnickou firmu a je na hodinu vyhozen. V okamžiku, kdy už si pečlivě připravuje sebevraždu, zazvoní telefon a sestra mu oznámí úmrtí otce. Po cestě do jakéhosi zapadlého amerického městečka se seznámí s letuškou, která ho svou optimistickou povahou zaujme… Ne, zde skutečně není třeba pokračovat. „Elizabethtown“ se tak řadí mezi filmy, kdy při sledování si divák říká: „Na co jsem to vůbec šel!“. A nejhorší na tom všem je, že za pár okamžiků později se tentýž divák přistihne s pobaveným výrazem. Zápletka je už od začátku tak průhledná, že ani nijaké zvraty nelze očekávat. Nicméně „Elizabethtown“ je ten druh filmu, kde spíše než o děj jde o jednotlivé okamžiky. A nástroj autorův je vše přehánět, nebo alespoň nastolit absurdní obrazy, především ve vykreslení, maloměstského rodinného prostředí. Pěkně se zde režisérovi podařilo vystihnout náladu během loučení se s člověkem, který byl pro svůj smysl pro humor velmi oblíben, a tak i jeho pohřeb je spíše jako jedna veselá vzpomínka. Za zmínku stojí i zdařilý písničkový doprovod provázející nás dějem celého filmu. Ovšem největší slabinou snímku je chatrný scénář. Je zde jen několik zajímavých, zábavných okamžiků, které jsou procpány tunami vaty a balastu. Nejde ani tak o „beverlyhills“ rozhovory ústřední dvojice, ale o příliš zdlouhavé rodinné sešlosti (a že jich je, než se s nebožtíkem konečně rozloučí). Přes úsměvnost mnohých tragikomických situací (kdyby tak bylo v životě vše tak krásně černobílé jako v amerických filmech), je „Elizabethtown“ značně nudnou podívanou, především proto, že film postrádá dynamiku nebo ústřední myšlenku, kterou by sledoval. Jinými slovy, aby můj text na závěr nevyzněl úplně negativně, jde o hodně odpočinkovou podívanou, při níž se chvílemi pobavíte, ale můžete si kdykoliv na chvíli odběhnout, aniž by vám něco podstatného uniklo.
Nenáročná podívaná, která zaujme poměrně slušným množstvím úsměvných situací „skoro“ ze života na téma rodinná sešlost na pohřbu, ale bohužel film obsahuje i hodně hluchých míst a celistvost snímku se tak rozpadá. Dle mého soudu průměrný film, který pokud chcete vidět, bez obav si počkejte až bude v půjčovnách.
5 / 10
Vydáno: 2005
Vydavatel: Paramount Pictures
Stopáž: 123 min.
ELIZABETHTOWN
[USA 2005]
Režie: Cameron Crowe
Scénář: Cameron Crowe
Kamera: John Toll
Hudba: Ryan Adams, Nancy Wilson
Hrají: Orlando Bloom, Kirsten Dunst, Susan Sarandon, Alec Baldwin, Bruce McGill, Judy Greer, Jessica Biel, Paul Schneider
Premiéra v ČR i SR: 29.prosince 2005
Tak toto ne, dámy a pánové, toto opravdu ne. Zbytečně ztracených 123 minut mého života. Hrnec plný laciného sentimentu a slaďoučkého cukrkandlu, který se snaží mít příchuť „hořkého story, ze života“. Tato příchuť je však natolik syntetická, že ji musí prohlédnout i zarputilá vyznavačka telenovel v důchodovém věku.
Táto snímka má mnohé naj.
Je v nej napríklad najdlhšia telefonická scéna v histórii kinematografie - v USA musia byť kurevsky lacní mobilní operátori.
Námet má na svedomí podľa všetkého najväčší amatér v Hollywoode. Aj začínajúci spisovateľ vie, že súcit sa dá vyvolať iba pri postave, o ktorej čitateľ (divák) niečo vie. V ELISABETHTOWN sme mali podstatnú časť deja smútiť za človekom, o ktorom sme v podstate vedeli iba to, že zomrel.
Zmeska mizerných hereckých výkonov (Orlando Bloom a jeho tohtoročná Zlatá malina), snahy o zachytenie atmosféry amerického vidieka a zvláštnych dejepisno-zemepisných zmätočností mala za následok najväčšiu nudu, akú som kedy v kine zažil. Nežartujem.
Ale nahodou zuateee to bolo..
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.